Básnické domy lidí budoucnosti

Říjen 2012.
Myslim, že zveřejnit takový text bylo ode mne poměrně troufalé. Hlavně pro tu interpunkci a způsob školometského záznamu.
Tři měsíce na to se zakládal Poetikon. To mi dalo nejspíš prostor upustit trochu páry. Avšak bezprostřední roky, které předcházely byly poměrně produktivní. Bylo to období krásných setkání, myšlenek a prozření.
Kromě toho, také jsem kdysi produktivně participovala na nešvarech na které text poukazuje. Tehdy tu běhal (nejen na Poetovi) človíček, který mi dost otevřel oči. JardaJJ/logig, kromě toho, že byl a je nadčasový autor, je spoluzakladatelem Poetikonu. Řádil na litwebech jak naštvaný permoník a říkal věci, které nikdo nechtěl slyšet. Připojuji něco z jeho textů na stejné téma.

Tetřevky a autobusy
"Máš bejt milej, lidi tě budou mít rádi" řekla vážně, že sem se až lek
"Vždyť i kritika se dá napsat přece tak, že se aspoň nebude tvářit tak drsně, jen si děláš nepřátele"
pokračovala a intonace jejího hlasu anoncovala nikdy nekončící tok nahlas prezentovaných myšlenek
"seš stejně blbej na těch webech jako venku, kdo je zvědavej na ty tvoje pravdy, lidi chtěj pohladit a povzbudit, jako bys to nevěděl" snažil sem se před těma kecama utýct na hajzlík, jenže není tak daleko abych nedoslech
"co tě to napadlo říkat tý holce že to, co veze v tom kočárku je stejně ošklivý jako všecky ty maličký nedávno narozený lidi, vyprávět jí o myších holatech, o malejch opicích..."
Zmáčk sem knoflík splachovadla..., a představil si blízkost Iguaçu.


Proč já na ty blbý servery s básničkama vůbec lezu. Proč hledám poezii tam, kde se lidi jen chtěj svejma textama připomenout. Hu húúú. Sem tady. Básník, autor. Proč strkám nos někam, kde o samotný texty vůbec nejde. Kde vyrůstaj pomocí tipů a kamarádský podpory uměle vyprefabrikovaný hvězdy, co když jim pak někdo napíše pravdivej koment, urazej se a začnou nenávidět. Nebo přinejlepším zmizej do prostorů kde jim je dobře. Protože jen tam jim může bejt dobře, dobře v místě kde se nosí místo básně transparent o jejich citlivosti, o jejich lásce a bolesti.
Slečny, holky, paní, dámy, je to fuk, čepejřej se pod svejma úblitkama jako by zvracely ambrosii s nektarem, tetřevky no. Předhánějící se v tom čí prožitek přebije ty zbejvající, co po formě, co po tom, jestli to bylo všecko už tisíckrát popsáno. A z toho devětsetdvanáckrát stejnejma slovama. Jenže ono to není jen o laních, co popíchané růžovým keřem za svitu měsíce prosí své andílky o opravu svejch zlomenejch srdcí pomocí nití soucitu a pochopení, navlečejch v jehlách z rybí kosti.
Ono je to i klukách, pánech, chlapech či jak se jim to říká. Jejich takzvaná poezie sice postrádá většinou tydle klišoidní a oprejskaný obraty. Ovšem nepostrádá ten nápis, co jim musí svítit na čele, jak jméno konečný stanice na čelech městskejch autobusů. Konečná stanice CHCI BABU, nebo jen NECHCI BEJT SÁM. A stejně jak u těch tetřevek, tipuje se, sbíraj se body podpory, nezáleží na tom co se píše. Záleží jen na tom, všimne si mě někdo?
Všichni sou všech přátelé. Jasně v několika okruzích.
Přátele přátel co se znaj jen jako.
Někdy mi lidi vyčítaj to jakej sem, mektaj mi o povaze, žvaněj o zvycích. Většinou jsou to ti, co mě vůbec neznaj. Mezi to počítám i ty, kteří mi náhodou potkali na některym z mejch sporadickejch výletů. Styděj se za mě, snažej se mi vychovávat, zatracujou mě. Různorodá sebranka profesí, nálad, cílů a nevim ještě čeho všeho. Prostě pro mě obyčejný lidi. Je jich plno, všude. Těch co pro mě obyčejný nejsou nazývám přátele. A mám je rád. Teda né takový ty přátele přátel, který vykonstruovalo pár písmen poslanejch v binární soustavě do světa. Ale takový, co skutečně znám, co jsem s nima moh dycky probrat věci co bych na tramvajovým ostrůvku do světa nevykřičel. Ale takový, pro který člověk obětuje skoro cokoli, no a ještě je tomu rád.
Ale to je fuk. Vrátím se na chvilku k těm básním, hvězdám, tetřevkám a autobusům.
Mám za to že každej člověk má v sobě ten, takzvanej osudovej text, jenže většina lidiček má, aspoň podle mýho, ten text pouze jeden. A to je asi problém. Možná právě že pod dojmem toho jedinýho textu se hodnotí a tipuje člověk. Ač to zní jakkoli debilně, ale je to pravda. Slovo autor dostává za sebe ocásek toho laharu v podobě rovnítka a titulu člověk. Pak přestávaj bejt servery literárníma a stávaj se něčím podobným jako je sociální cedník. Cedí se charaktery, někoho koho vlastně známe jen z doslechu těch, co se doslechli. Cedí se bolest a utrpení, samot a odcizení, cedí se všecko co se prolejvat nemá. Prolejvaj se lidi. A vlastně zvláštní je že to, co se počítá je ta část co neprotekla.
A protože tetřevky a autobusy povzbuzeni úspěchem nepropadnutí mají najednou ambcice, teda né psát třeba tak, že by se jednou mohli pochlubit knihou, ale tak, že posbíraj ještě víc přátelských tipů, se vrhají do víru dalších cedníků, kam prostě jen svoje texty zkopírují a v pozici rybářů vyčkají na dalšího potenciála.
Vůbec při tom nevadí, že text je se stejnými chybami jako z cedníku před půl rokem. Přece o text nejde. Sem tu za člověka, že jo. Jakoby autor bylo něco hanlivýho. Protože autor si to všecko může vymejšlet. Ale JÁ, já to prožil, nebo prožila. A to je potřeba dát vědět.
Jen nechápu proč k tomu maj sloužit literární weby a zasuplovat tak zpovědnici, nebo lehátko psychiatra.


Iguaçu už to nebyl, spíš to tichlo jako mumlavský vodopády. Hlas co mi furt něco vytýkal, zněl na stejný frekvenci. Jen sem nějak přestal vnímat obsah. No a přesně v týdle chvíli se můj život stal literárním webem.

http://poetikon.cz/articles.php?article_id=19

a ještě jeden text:

"Pojď uděláme z toho webu žumpu, vypliv na svýho spolustolovníka klučina se zvětralým pivem, naserem tam sračky co nás napadnou, řeknem těm krávám co s námi byly minule, pudou do toho s náma..."


A já sedím u vedlejšího stolu a dělám že neposlouchám. Je to tak. Udělat z literárního webu stoku, kterou za čas opanují autobusy a tetřevky, je vlastně strašně jednoduchý. Stačí k tomu trocha benevolence, trochu snahy se někoho nedotknout a v neposlední řadě vkus varana těsně po páření.
Web by měl komentovat dílo, teda pokud se dá tak nazvat text grafomana kterej si přecevzal zahltit přenosovou soustavu binárním řetězcem šíleně poskládanajch číslic, komentovat, teda něco jako vyjádřit pocit ze čtení díla. Asi ne napsat fundovanou kritiku s rozborem básnický stavby a použitejch prvků, prostě tak, říct jak se to či ono o tebe otřelo, nebo proč vlastně úplně minulo.
Při návštěvě literárních webů začínám mít pocit že jsem se octnul na těch komodskej ostrovech právě v době skončených sexuálních orgií, nebo sou všichni nablble hodný. Určitě to nemůžou bejt weby, kde jde o napsanej text.
Přece zastavit, a je jedno jestli je někdo na webu první den nebo půl roku, prostě zastavit někoho v rozletu jeho nesmyslnejch spisků je asi povinnost každýho. Není to nic o přátelství, není to nic o nenávisti či osobní antipatii, je to o textu. A ponechat blábol bez známky odsudku s komentem takzvaně neutrálním nám jen staví zrcadlo našeho pohledu na poezii či prózu ve kterým nás ti ostatní vnímají. Weby sou plný špatnejch textů, ze kterých komunita udělá hity místní "Top twenty". Jako sem právě přečet na jiným webu, kde slípky, kohoutci a nějaký ty labutě se svejma fňukama převálcujou Miroslawka, no a když už sem zmínil právě jeho, tak na jiným webu, a to jen proto, že nazval ty bláboly ostatních pravým jménem, se komunita spojí proti němu a jeho textům, který jsou o několik stovek procent víc poezií, prostě se spojí, že on potom odejde, protože komentovat proti komunitě je nesmysl. Místní hvězdy jsou prostě taky hvězdy, i když jejich nebíčko je strašně malinký a málokterá z nich vymění ten rozhled z piedestalu za místo kde jeho text, kterej podle ní, jak jinak, než obohacuje českou internetovou literaturu, sklidí občas i plivanec. Myslím, že jen místo kde v porovnání s nadprůměrnými texty může v takovejch hvězdičkách probudit něco, čemu říkáme soudnost, a to v pohledu na vlastní tvorbu.
Co teda komentujeme? Text? Člověka?
Myslím že vždy jen text, no a co je to za člověka, co si vztahuje kritiku na sebe? Jak ho poznáme?
No a takovej člověk bude svý dílo do krve hájit, bude vás přesvědčovat, a to vy, kteří píšete s trochou pokory ke čtenáři víte že je kravičkový, prostě bude vás přesvědčovat, že právě to slovo co vám vadí tam přesně musí být. Bez něj prostě text ztrácí smysl. Jakoby teprve v jeho textu získalo ten punc nenahraditelnosti. Takovej člověk se sníží k lecčemu, například najde zapadlou báseň renomovanýho autora a bude vás, komentátory testovat, jestliže i to se nebude líbit vítězoslavně se napřímí a nejlépe CAPSLOCKEM vám dá najevo jaký jste střevo. Bude využívat všecky možný komunikační kanály k tomu aby zajistil podporu pro již jednou napsané. No a ten, kdo ho chválil na jiným webu, ten ho na dalším zřejmě nepodtrhne. My máme jen slovo.
Tak asi proto je dobrý dát svůj názor do placu. A to nikoli proto aby jste se o sobě něco dozvěděli od zhrzeného autora, ale proto, aby takový autor z webu když né zmizel, tak alespoň začal nad svojí prezentací přemejšlet. Protože takovej člověk má spoustu jemu podobnejch kamarádiček a kamarádíčků co ho rádi podpoří, přijdou za ním no a vy máte z webu tu žumpu. Plnou přeslazenejch úplivků patřících do deníčků čerstvě náctiletých. Vše je na komentáři, celej web je jen souhrn komentářů a podle nich se rekrutuje osazenstvo toho malýho spolku. Špičkoví autoři nepřijdou, nebo odejdou, když budou číst stejný oslavný komentáře u sraček, jako u jejich textů patřících k vysokému nadprůměru. Neprojektujme proto do textu kterej čteme svoje básně, svoje představy, ty jsou přece jenom naše a textem co leží před náma mají pramálo společnýho. Neomlouvejte to něčím co to ve vás vyvolává, asociuje nebo čím vás to inspiruje, inspirovat vás může i psí hovno uprostřed chodníku a přece ten pes při jeho výrobě, narozdíl od autora, nemyslel na vaše pochvaly.
Já vim není to asi lehký oddělit člověka od textu. Ale je to nutný, jinak naše bláboly pod dílem ztrácej smysl a odraz toho našeho zrcadla se křiví, souhrn těch komentářů jsme my. Nikoli zlí a špatní lidé, to když se před textem prostě neskloníte, ale jen lidé čtoucí špatné texty.
Ono se pak nejde divit že sem tam odejde kritik, no a když jsou to třeba dva tři, pak se nemůžete divit, že laťka toho webu se posouvá dolů, že čím dál víc stránky připomínaj sociání vezírek, což teda není malinkej islámskej monarcha cítící se společností jako takovou, ale uzavřená síťka co uchovává poslední naděje uvězněnejch ryb.


"Co to píšeš za kraviny, jakej vezírek...,
dyť jenom to dyž web otevřeš pro všecky, tak to přestane bejt vezírek..."
uslyšel jsem za sebou hlas klučiny "odvedle", ani jsem si nevšim jak dlouho mi to kouká přes rameno do papíru.
chtěl sem namítnout že PEN klub má taky jen stovku členů a funguje trochu jinak než Obec spisovatelů a ta zas jinak než Jihočeskej klub obce spisovatelů, kterej sdružuje i příznivce atd atd. Že cílem webu není naučit někoho psát, ani si na někom vylévat vztek, nebo vytvářet prostor pro fňuky že cílem je soustředit autory co píšou tak, že je poznat na textu ten čas, co tomu věnovali, že se to potom ve finále dá číst. A potom se jen těšit z jejich textů. A že to je asi všecko, možná ještě to, že výkřiky nadšení nad právě vykvetlým kaktusem najde na webu kaktusářů a itinerář turistický tůry na webu turistů a že od toho aby člověk poznal potenciální lásku jsou zase seznamky.
Neřek sem, zdálo se mi zbytečný zdržovat ho při odchodu. Zaslech sem jen "sociální vezírek, kokot strarej, co to je..., jako bych řek sociální cedník..., síť je to..., kokote"

http://poetikon.cz/articles.php?article_id=3

A jedna z jeho básniček. Moje oblíbená.

ztišili beránče, chladivou ocelí
v těch smutnejch dnech
po smrtný neděli

ztišili beránče, do misky utíká
rudý sou stezičky
ticho nic neříká

ztišili beránče, řezem tím jediným
i strach se zastavil
že dál už není s kým

už není beránče, není co do misky
jen kapky na sněhu
jeřabin řetízky

http://poetikon.cz/articles.php?article_id=60



kvalitní komentář (0)