Arcon 8

Svatý David


Autor: Hesiona , 18.2.2012, Ostatní

  

V. SVATÝ DAVID

Budova svatodavidské nemocnice stála ve Špitální ulici, ústící na pobřeží nedaleko stanového městečka. Během války ji od města převzala armáda, aby v ní zřídila zvláštní rehabilitační ústav pro zraněné vojáky, a civilisté přestali mít do této instituce přístup. Nyní armáda udělala z jejího pohledu velkorysý krok a hlavní budovu včetně vybavení vrátila. Ponechala si pouze oddělené křídlo, kde dál probíhaly rehabilitační programy pro válečné veterány.

Anna vstupovala do kamenné nemocnice se smíšenými pocity a nadživotní socha muže v hábitu, který na ni kamenným zrakem shlížel z opukového soklu v recepci, jí na náladě nepřidala. Někde uvnitř ní neustále klíčil neodbytný strach, že narazí na dalšího majora O’Haru, a že bude muset znovu každému vysvětlovat, jak ji napadlo dát se tetovat.
U sv. Davida se však nad jejím zevnějškem nikdo nepozastavoval. I kdyby měla na sobě kostým Spidermana a na hlavě nůši kukuřice, při tom tryskovém provozu na to prostě nebyl čas.
„Ježíši Kriste, dejte mi už konečně něco od bolesti! Už to nevydržím!“ kvílel právě kdosi na chirurgické ambulanci v přízemí, když tam Anna ten první den přišla. „Aby ses neposral! A neber jméno Boží nadarmo, neznabohu! Lézt přes plot do cizí zahrady, to jsi uměl, viď?“ ptal se škodolibý hlas. „Tak si to teď užij v plné parádě!“ Kvílení po chvilce utichlo. Že by se sestra nakonec nechala obměkčit a něco píchla? „Sákryš, on mi tu omdlel…“ zaklel hned na to ošetřující personál a z ambulance vykoukla malá brýlatá sestra s kulatou tváří a dlouhou ofinou. „Nemůžete mi pomoct?“

Na jednotce intenzivní péče, kam ji přidělila hlavní sestra, uvítala Annu úchvatná bytost jménem Valentýna, s níž si okamžitě kápla do noty. Anna si byla jistá, že po okouzlující Týně bezpochyby šílí všichni mužové a možná i pár žen v okruhu minimálně osmdesáti kilometrů od nemocnice. Měla kulatou slovanskou tvář, světle hnědé vlasy a čokoládovýma očima se uměla podívat tak, že Newtonovi, který byl v nemocnici s podezřením na rozedmu plic, vypadlo z huby žváro a až do večera si další nezapálil. Stačilo však, aby se Týna na některém z jejích pokojů svítivě usmála, a pacienti sami upadali do umělého spánku, plného nepochybně velmi romantických snů. „Heleď, můžeš zatím bydlet se mnou, než se uvolní pokoj,“ nabídla Anně, když zjistila, že v Avery zatím nemá kde hlavu složit. „Je to tu malý, já vím… ale stejně se tu nikdy moc dlouho nezdržíš. Ten kolotoč je nekonečnej. Věčně nám chybí personál,“ okomentovala miniaturní kamrlík, kam se stěží vešla dvě jednoduchá lůžka, skříň a stolek se židlí. Přesto měla Anna pocit, že tady konečně může začít nový život.

Hned toho prvního dne jí ovšem svatý David připravil pěkné překvapení.
V jednu patnáct odpoledne se do vstupního vestibulu vpotácel muž se zakrvácenou hlavou a tam zkolaboval. Prakticky v tutéž chvíli uslyšela Anna odněkud zblízka střelbu a na stole v recepci se rozdrnčel zelený telefon -někdo potřeboval sanitku.
Zatímco zraněného muže odnášeli zřízenci na ambulanci, kdesi v tmavém konci chodby B levého křídla bouchly dveře a zanedlouho se do vestibulu vřítil vysoký bledý muž s poněkud hákovitým nosem a černými vlasy, které mu neustále padaly do obličeje. Rozepjatý doktorský plášť za ním vlál jako za rytířem a sestry v jakési zvláštní poděšenosti ustupovaly stranou, aby mu uhnuly z cesty. „Lindenmann?“ podivila se Týna, která zrovna manévrovala vozík s jistým paraplegikem do výtahu. „Lindenmann nikdy neopouští ten svůj zakletej sklad jedů jenom tak. Že by zas nějaký nepokoje?“ Anna se dívala, jak jmenovaný mizí na širokém schodišti do patra a najednou se jí rozsvítilo: „Já… já ho znám, znám ho! Potkala jsem ho ve městě, když to bouchlo!“
Stála s otevřenou pusou stejně jako tenkrát - její mág, čaroděj s uhrančivým hlasem byl tady, v nemocnici svatého Davida! Jak to, že se s ním ještě ani jednou nepotkala?
„Byl úplně úžasnej, pomáhala jsem mu s jednou otevřenou frakturou, víš, přímo na ulici,“ brebentila, naráz plná nadšení, zatímco Týna se podivně šklebila: „No no, jen se nerozplyň, počkej, až ho poznáš doopravdy. Je tady šéf, ale všechno nechává na Morganovi - to je ten kudrnatej vůl, co si sám neuvaří ani kafe - a sám je celý dny zavřenej v laboratoři a bůhvíco tam kutí. Ale když dojde na vizitu… no však uvidíš. Darmo se ho nebojí celá nemocnice.“

Možnost seznámit se se svým novým šéfem trochu blíž se Anně naskytla hned druhý den ráno, když do něj nečekaně vrazila ve dveřích do sesterny. „Dobrý den, ráda vás zase vidím!“ vylítlo jí z pusy namísto omluvy. Lindenmann jen pozdvihl pravé obočí. „My se známe?“ pravil úsečně, s důrazem na každém slovu. Anna zrudla a začala se nervózně zajíkat.
„A-ano, viděli – viděli jsme se, v Arconu, jak – jak to tam bouchlo, víte, a a vy jste potřeboval to – to - škrtidlo a - a … a to si asi nepamatujete.“ vydechla nakonec. Připadala si jako úplnej idiot. Lindenmann na to nic neřekl, ještě na ni pár vteřin koukal nehybným pohledem, jako kdyby zkoumal její duševní zdraví, a pak beze slova odešel. Anna zůstala zkoprněle stát uprostřed chodby, dokud tam pro ni nepřišla Týna a nevzala ji kolem ramen. „A pořád jsi ho ještě nepoznala,“ řekla záhadně.
„No tak si na mě nevzpomněl, no. Koktala jsem jako blbec. Viděli jsme se jen tak krátce, navíc měl plný ruce práce...“ – „Fakt si myslíš, že je možný si tě nepamatovat? S tím tvým tetováním?“ uchichtla se Týna provokativně, ale myslela to dobře.

Z poplachu předešlého dne se nakonec vyklubal jen namol ožralý střelec, který si chtěl vyřizovat účty s jinou rodinou a zatáhl do konfliktu i sedmnáct dalších lidí. To byl důvod, proč tu Lindenmann byl tak časně - když přišla Anna do práce, bylo na jejím oddělení pět nových pacientů, všichni s nějakým střelným zraněním. A co čert nechtěl, byla právě středa, den velké vizity.
Když se všichni namačkali do jednoho pokoje, sotva se tam vešli pacienti. Doktor Percival Morgan, bývalý obvoďák s inteligencí kokosové skořápky, ale namyšlený až na půdu. Internistka Hilda Jeschke, studená jak psí čumák, ale znamenitý diagnostik. Sestra Vincencie z řádu sester boromejek, gynekoložka a pediatr v jedné osobě, která právě zaskakovala na ambulanci za doktora Petkina. A konečně také šéf celé nemocnice, profesor Alexander Lindenmann, excelentní chirurg, kterého jim ostatní nemocnice záviděly, který však neopouštěl laboratoř, pokud vyloženě nemusel. Za jeho zády se pak tísnilo u zdi ještě několik mediků, co kvůli válce nestihli dostudovat a teď čekali, kdy se zas otevře univerzita v Rennes a během čekání se snažili nezapomenout to, co uměli.

Zatímco ostatní sestry byly celé napjaté a nepokojné, Anna si nedělala starosti. Odvedla svou práci pečlivě a její pokoj byl na vizitu předpisově připravený - byla si jistá, že jí nemohou nic vytknout. Profesor Lindenmann si poslechl od lékařů komentáře k jednotlivým pacientům, zběžně se každého z nich na něco zeptal, pak – vzal z nemocničního stolku sklenici s čerstvě nalitým čajem, ochutnal – a sklenice i s obsahem letěla z otevřeného okna na ulici. „Co je to za odpornou břečku, Almondová? To bych se styděl dát i psovi!“ A už to jelo:

„Morgane, z vás nikdy nic nebude. I začínající švadlena by tu ránu zašila líp. Kdyby to šlo, tak řeknu vypárat a znovu.“

„Sasako, okamžitě si zapněte ten výstřih a jděte se upravit, tohle je nemocnice a ne bordel. Jestli toužíte po jiném zaměstnání, mohu vám to zařídit.“

„Novaku, to nemyslíte vážně, že ne? Chcete toho pacienta zabít? To jste takový idiot, že nedokážete ani správně polepit zkumavky?“

„Nezajímá mě vaše výmluva. Budete převlékat lůžko třeba desetkrát, když to bude třeba. Co pohledáváte v nemocnici, Estevezi, když je vám zatěžko dělat věci pořádně?“

„Srovnat lékovky podle abecedy dokáže i sedmileté dítě. Jak je možné, že vy to nezvládnete, Sternová? Běžte na ulici a požádejte některé z těch dětí, aby vám pomohlo, a pak se vraťte na základní školu.“

Profesor ani jednou nezvedl hlas, ale Anna si byla jistá, že všem by to bylo mnohem milejší, než jedovatě sarkastický a kousavý tón, který Lindenmann používal, a který se každému zarýval až někam do hloubky duše.

„Je to sice s podivem, Chevrierová, ale zatím si na vás nikdo neztěžoval. Snad v té vaší pokreslené hlavě přece jen něco máte… divné.“
Týna chytila Annu za paži a špitala jí do ucha: „Tak tohohle si važ, holka. To byla totiž pochvala.“ Jenže Anna se z té pochvaly mohla těšit ani ne pět vteřin. „Kdo to vázal?“ otázal se Lindenmann zlověstně u posledního pacienta na pokoji. Anna zvedla hlavu: „Já, pane pro-“ „Copak nevidíte, vy náno pitomá, jak mu modrají nehty? Jak jste to mohla tak stáhnout?“ – „Dělám to pečlivě, jak jsem zvyklá…“ pípla nešťastně. „“Takže díky vaší pečlivosti mohl přijít o ruku. Nepochybně by vám za to velice poděkoval. Gratuluji!“ dodal jízlivě a pokračoval do sousedního pokoje, zatímco Anna, celá červená, převazovala pacientovi ruku. „Taky jste mi mohl říct, že vás to škrtí!“

Podle Týny mívaly všechny vizity stejný scénář. Pokud se černovlasý kouzelník vůbec objevil mimo svou oblíbenou laboratoř, tepal všecky svoje podřízené, co se do nich vešlo, jako by je trestal za to, že ho vyrušili z jeho tajuplné práce. A tak po každé velké vizitě vařívala sestra Sternová pro všechny silnou kávu, kterou Midori Sasako vylepšovala dávkou rumu. Anna se stala účastnicí tohoto obřadu poprvé, a připadlo jí to jako iniciace nového člena spiklenecké skupiny.

Další dny v nemocnici byly stejně náročné, než ten první, protože kromě oněch postřelených se k nim během Anniny služby dostalo dalších sedm vážně zraněných lidí. Čtyřicetiletého muže se synem zavalil dům s narušenou statikou, když si z něho chtěli odnést osobní věci. Další tři chlapy museli záchranáři na Wattsově třídě vytahovat z propadlého kanálu a dvě pětileté děti zranily střepiny z „Molotovovy lahve“, kterou někdo jen tak z legrace vhodil do vestibulu supermarketu Duval. Drobná zranění a běžné nemoci ani nepočítala.

Na Bílou sobotu měla Anna noční službu. Venkovní teplota se pořád ještě držela na sotva deseti stupních a od moře vál poměrně chladný vítr, přesto však zubaté slunce vylákalo na toulky pár vojáků z rehabilitačního centra nemocnice, kteří už byli skoro zdraví, a neměli na práci nic jiného, než nějak zabít čas. „Jo, to by se mi taky líbilo, courat se večer po městě,“ fňukla Anna závistivě a dívala se, jak hlouček přiopilých chlapců z námořní pěchoty mizí na konci Špitální ulice. „Jenže samotnou by mě to tam nebavilo.“ – „A co ti brání, aby sis s některým z nich vyšla?“usmála se Týna, která v recepci kontrolovala denní záznamy. „K čemu?“ ohrnula Anna nos, „jen co se uzdraví, zmizí kdesi pryč a co já tady… a ještě si dělat starosti s práškama. Ale stejně, není to zvláštní? Antibiotika a léky od bolesti abysme pořád kupovali na černo, pořád nejsou schopní jich vyrobit dostatek. Ale antikoncepci koupíš pomalu v každé trafice!“ zafilosofovala a chtěla ještě něco dodat, když tu se z venku ozval jakýsi bujarý řehot. Rozchechtaní mladíci byli zpátky. „Něco jsme vám přinesli, holky! Dostaneme odměnu? Našli jsme to na pláži, nejspíš bude mít v sobě pěknejch pár jointů, jako já!“ – „Já ti dám holky, ty cucáku!“ rozkřikla se Anna, ale už obě s Týnou pospíchaly ven. „Tak se předveďte s tím úlovkem!“ Ochlastové mezi sebou táhli vyhublého černocha neurčitého věku, který sotva hýbal nohama, a když ho posadili na schody nemocnice, okamžitě se sesul na zem. „Má horečku,“ řekla Týna, sotva na něho položila ruku. Zadívala se mu do lesklých očí: „Sjetej není.“ – „Ale při smyslech zrovna taky ne,“ konstatovala Anna, protože omámený výraz pacienta se nedal přehlédnout. „Vypadni, blbečku!“ obořila se na vojína s tupým výrazem, který se jí snažil osahávat zadek, a protože si nedal hned říct, jednu mu rovnou natáhla. „Odneste si ho laskavě,“ houkla na jeho kamarády, „je to od vás moc hezký, že jste nám toho chlapa přivedli, ale teď už se jděte bavit jinam."
Ten večer měl službu Lindenmann. Přišel svým obvyklým rázným krokem, zřejmě už dlouho nevyspalý, s kruhy pod očima, ale bez jediného slova stížností začal nemocného vyšetřovat.

Byl to tyfus. Výsledky Estevezova rozboru byly jednoznačné. K vysoké horečce se přidal ještě průjem a Anna byla nakonec velice ráda, že mohla noc strávit z dosahu pacienta, protože sotva připravila infuzní roztok, poslala si pro ni sestra Vincencie, aby jí pomohla na příjmu.
Když přišel profesor ráno na sesternu, vrazil Týně do ruky další balení nějakých léků, které zřejmě také pocházely z železných zásob nemocnice, protože Týna k tomu poznamenala: „Ať ten pitomec Schneider třeba pukne!“ Jestli měla totiž s Lindenmannem něco společného, tak to byla silná antipatie k doktoru Schneiderovi, který měl na starosti sklad léčiv. Profesor se na ni podíval se zdviženým obočím. „To jste řekla vy. Mimochodem, budu vás odpoledne potřebovat. Půjdeme spolu žebrat na ministerstvo, aby nám dodali to, co potřebujeme. Tak se dobře vyspěte, ať nemáte kruhy pod očima a hleďte se trochu … vyšperkovat.“ Přejel Týnu pohledem od shora dolů, jako by kontroloval, jestli se na jejím dokonalém vzhledu nevyskytují žádné závady, a pak se obrátil na Annu: „Nemusíte se tvářit tak kysele, Chevrierová. Podle mě byste ani bez toho tetování nevyhlížela o moc líp, i když si někdo možná myslí opak. Každopádně si takový risk nemůžeme dovolit. Až budu potřebovat doprovod do Haarlemu, tak vezmu s sebou zase vás. Tam je prostředí, které je pro dámy nevhodné, tam se budete hodit.“
-“No prima…“ ucedila Anna otráveně, a k vlastnímu údivu shledala, že jí Lindenmannova kousavá poznámka vadí mnohem víc, než obvykle. Uvědomila si totiž nezvratný fakt, že s tím, co má na obličeji, si už nikdy na dámu hrát nebude. Ani kdyby chtěla.

Pak jí ale něco náhle vytanulo na mysli. „Hele, já - slyšela jsem v kantýně…, obrátila se na Týnu, když profesor odešel, „no, …neměla jsem nejdřív ani páru, že to mluví o něm,“ nevěděla, jak začít. „Asi vím, co máš na mysli,“přikývla Týna vševědoucně,“já ho sice až tak moc neznám, a je fakt, že ho párkrát v Haarlemu fakt viděli, ale podle mýho, všechno ostatní jsou jen výmysly… To víš, když se někdo něčím jinej, lidi se o něm rádi baví.“ To nemusela Anně vykládat, o tom věděla svoje. Také už věděla, že „Haarlem“ je lidové označení pro tu nejtemnější ze všech arconských čtvrtí, pro tu, jež vyrostla během války za městem, až za bělostnými zdmi arconského hřbitova. Chodívalo se tam pověstnou „Willow Alley“ – Vrbovou alejí. Úzkou ulicí, lemovanou smutečními vrbami, dříve arcoňané doprovázeli své zesnulé na poslední cestě. Nyní se ve skrytu dlouhých, země se dotýkajících vrbových větví nenápadně pohybovali ti, kteří nestáli o zbytečnou pozornost. V Haarlemu totiž mohl člověk získat úplně všechno - ale také úplně všechno ztratit. Včetně vlastního života. U personálu byl profesor Lindenmann v podezření, že ve své nemocniční laboratoři vyrábí syntetické opiáty a chodí s nimi do Haarlemu obchodovat.

V půl sedmé ráno Anna ještě obešla všechny pokoje, aby mohla jít spát s čistým svědomím, a pak se těžkým loudavým krokem vydala do suterénu nemocnice, kde byly pokoje. Zrovna stála na prvním z dvanácti schodů, když se odněkud ze shora ozval ostřicový hlas: „Chevrierová, stůjte!“ Pomalu zvedla hlavu. V mezipatře stál profesor Lindenmann a očividně s velkou netrpělivostí čekal, až k němu přijde. „Jak pes…“napadlo Annu, když táhla svoje unavené nohy po schodech. Lindenmann neřekl ani slovo, jen jí podal dva balíčky Penicilínu v ampulích a sterilní injekční soupravu. „Jste jediná, kdo s tím tyfem prakticky nepřišel do styku. Pacient má těžkou pneumonii, dávkování máte na krabičce. V případě, že je ještě naživu, dostane jednu dávku dnes v osm hodin. Hleďte se pořádně vydesinfikovat, ať ho nedorazíte. Ferencz vás tam zaveze, má cestu tím směrem. A radil bych vám, abyste se tam moc nepotloukala sama. Tu vaši tvář by si tam mohli špatně vyložit…“ To bylo všechno. Otočil se jako na obrtlíku a zmizel dřív, než se Anna stihla zeptat na adresu. Naštěstí ji našla přiloženou k Penicilínu: M. J. Kohen, LaFayettova ulice, bývalý hotel Normandie. „Pěkný, moc pěkný,“ durdila se v duchu. „A já se tak těšila, až se natáhnu…“

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

stranger 19.2.2012, 08:29
Hodnocení: 5

Máš úžasný jazykový potenciál, jen tiše závidím.
Co se týká obsahu, musel bych začít od první, abych byl v obrazu. Hodnotím čistotu jazyka a práci s ním,
ahoj, S.

Reakce: Hesiona 19.2.2012, 08:41

Děkuji za hodnocení, budu se teď muset mnohem víc snažit, abych si ho zasloužila

Reakce: stranger 19.2.2012, 08:46

Kdyby sis ho, z mého pohledu, nezasloužila, nedal bych ho.
PS: možná malinko více jmen, čtenář se může ztrácet, ale jako celek už to není jen "ňáký" psaní, má to něco víc

Reakce: Hesiona 19.2.2012, 08:51

Právě přemýšlím o tom, že původní příběh trochu "vyjednotím". Zatím jediný člověk, který celé to veledílo četl, se ve všech těch jménech dobře orientoval, takže jsem na to nemusela myslet. Budu muset vybrat jen to podstatné

Reaguj >>