I. CIVILIZACE
Pokoj byl dlouhý, úzký a nevětraný, a páchla v něm myšina. Ventilátor u stropu už podle velikosti zavěšené pavučiny nefungoval hodně dlouho a mdlá čtyřicetiwattová žárovka postrádala stínidlo.
Vybrala si postel až vzadu u okna. Těžkými kroky došla na konec pokoje, nedbajíc na to, že za sebou nechává kusy hnědočerveného bahna, a shodila z ramene objemný vojenský bágl. Odřené kovové lůžko pod jeho vahou nepříjemně zaskřípalo a prohnulo se téměř až k zemi. Anna zkusila sousední postel. Byla pevná, bývalý majitel prozíravě vylepšil její konstrukci dvěma pořádnými fošnami, aby podpíraly drátěnku a šetřily jeho záda. Unavenými pohyby odepnula z ruksaku svinutou celtu, rozprostřela ji přes čistě povlečené přikrývky a uložila se, dosud obuté nohy opřené o pelest postele. Usnula během dvaceti vteřin.
Když pro ni přišli, měla pocit, že sotva zavřela oči. Šestatřicet hodin? Jakých šestatřicet hodin?! Zatímco o sobě nevěděla, někdo jí zul vojenská bagančata a přehodil přes ni flekatou vlněnou deku. Na nočním stolku stála káva. Zřejmě už dlouho, byla úplně studená. Káva… bude si vůbec ještě pamatovat, jak taková pravá káva chutná? Podlehla neodolatelnému nutkání a naráz celý šálek vypila. Ah -, sakra, zapomněla na lógr na dně! Rozkašlala se. Káva… a bílá postel. První dvě hmatatelné známky toho, že se vrátila do civilizace.
Teprve když stála pod sprchou a vychutnávala si nebeské blaho horké vody, stékající po zádech, uvědomila si, že měla sen. Po dlouhé, dlouhé době se jí znovu zdálo o Pierrovi. Stáli spolu na chalonském mostě, kolem nich procházely veselé červencové maškary a Pierre mával na harlekýna s černo-bílou kytarou. To by bylo něco pro Freuda, napadlo ji. A byl to vůbec Pierre, kdo stál vedle ní na mostě přes Saonu? Nemohla si vybavit jeho tvář… jako se to stává s někým, koho jste už mnoho let neviděli. Anna neviděla svého muže už šest let, tři měsíce a … pět nebo šest dní, podle toho, kolikátého dnes je.
Na plechové dveře koupelny někdo energicky zabušil. „Budete tam ještě dlouho, dámo?!?“ Dívala se na sebe do zamženého zrcadla … taková cizí, divná tvář… Jako by se do ní zažral prach pouště a olověných skal. Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi… Já to nejsem. Co by asi řekl Pierre, kdyby ji dnes uviděl? Hubenou, střapatou, s tváří plnou předčasných vrásek a… Před půl rokem se nechala od chlapů vyhecovat k sázce a teď vypadá, jako by ji vytáhli odněkud z džungle Jižní Ameriky. Dala se tetovat. V obličeji. Dvě vodorovné linky na hraně lícních kostí, souběžně s očima. Vypadá jako Indián. Napořád. Ale co na tom záleží, Pierre už ji neuvidí. Zvláštní, že si tím byla tak jistá. Nechala ostatní, aby ji utěšovali, když před třemi lety od Pierra přestala chodit pošta a souhlasně kývala na jejich chlácholení, že se jistě po čase objeví, že pak přijde deset dopisů naráz, jak se to stalo Maritě, a Pierre přijede na dovolenku… Nechala je. Někde v hloubce sebe měla pocit, že už je sama, a že čím dřív se s tím vyrovná, tím líp.
Do mlhy na okraji zrcadla nakreslila srdíčko a do něj automaticky „P“ jako Pierre. Už ne ´s láskou Pierre´, už ne ´s touhou Pierre´, už ne se strachem, steskem… jen automaticky - Pierre. Snad jen s milou nostalgickou vzpomínkou na most St. Laurent a begonie na maconském nádraží.
Z nějakého vnitřního popudu vzala osušku a rázně setřela páru na zrcadle. Teď už viděla jen sama sebe a byl to dost tristní pohled… Přejela si prsty po nepřirozeně vystupujících klíčních kostech. Tohle by se mámě nelíbilo…, pomyslela si.
Razantní zabušení do dveří jí znovu dalo najevo, že už je v koupelně moc dlouho. Za dveřmi stála řádně naducaná, asi tak metráková ženská v tlustém froté županu a zvící Golema, měřila si hubenou Annu v sepraném tričku a mužských šortkách, protože armáda už dávno přestala rozlišovat mezi pánským a dámským ošacením, zejména v nejvíc exponovaných oblastech, jako byla Arábie a Balkán. Anna zachytila na tváři ženy kyselý, opovržlivý úšklebek a zastavila se. „Co čumíš?“ pohodila vyzývavě hlavou, a byla by si i chlapsky uplivla. Včas si ale uvědomila, že už není v polní vojenské nemocnici a při východu ze sprchy si prostě nemůže jen tak uplivnout na zem, aby jí dala najevo svoji rovnocennost. Tam, odkud přišla, už dávno nemusela nic dokazovat. Tam si byli všichni rovni, od řadových vojáků až po důstojníky… na sále nezáleželo na šaržích, ani na pohlaví, operační stůl nedělal rozdíly. Ale tady, tady bylo všechno jinak.
Anna si o sobě nikdy moc nenamýšlela, přece jen však čekala jistý respekt, vzhledem k tomu, co měla za sebou. Ale Arcon byl nemilosrdný, o tom se brzy přesvědčila na vlastní kůži. Obří město se tvářilo, že žádná válka neexistuje a každý, kdo připomínal opak, se tu setkával s tvrdým odporem… Veteráni, vracející se z posledních ohnisek bojů, se stávali obtížným hmyzem, na nějž museli spořádaní civilní občané doplácet ze své kapsy. A přitom městu samotnému do značné míry pořád ještě vládla vojenská správa, která se stavěla do pozice obránců míru a blahobytu, a od které civilní obyvatelé očekávali, že je zaopatří.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jihočeská | Arcon | ZADÁNÍ LEDNOVÉ SOUTĚŽE | Klezmer | (Ne)sonet