Někdy je holt potřeba půl roku k tomu, aby veškeré součástky zapadly a správně cvakly. Přestala jsem narážet do vany. Tupec tupec tupec. No co už... :/
tahle věc je napsaná jako jedna s posledních volně,
a když se dneska pokouším dovolit veršům pohybovat se bez zábran,
nedaří se, jak moc mi vázanej uvíznul v krku
vyzouval jazykům ze dna den - ohohó. Tohle nahlas těžko hledá konkurenci. A vůbec až potud jsem schopna se ponořit. A zůstat.
prachem zředěný vločky
studěj
a skřípou do nehtů
do tvarů
do horký vany
- naopak do téhle sloky se nedokážu vpravit. Někde mi unikl přechod a já nedokážu skočit. Je mi naprosto jasný, že jsem zabedněná a chyba je u mě. Ale nejde to. Alespoň pro dnešek. Zkusím se vrátit.
ten člověk tenkrát ke mně promlouval dost sugestivně,
a na to jak vypadal rozumně, klidně...
prachem zředěný vločky
studěj
a skřípou do nehtů
do tvarů
do horký vany
představy podobnejch lidí ti přijdou občas podivný, úsměvný až tam,
kdy pochopíš, že i to obyčejný snění o určitejch ( pro tebe běžnejch)
věcech je v tý chvíli pro ně tak strašně důležitý...
(...a že vůbec sem nechtěl, aby to znělo příliš pateticky)
„Je mi naprosto jasný, že jsem zabedněná a chyba je u mě.“
čtenář je zrcadlem textu - to já si chvíli posedím...
Je to ta vana. Já vím, že můžeš ležet ve vaně a za víčky prožít (znovu či poprvé) veškeré dění venku a stejně tak můžeš být venku a vidět se v horké vaně, ale v tomto případě mi ta vana pořád bourá celistvost. Ať jdu z kterékoli strany, vždycky do ní narazim.
Na hraně | Půlnoční káva | Poprvé | Stýskání... | Noci s tebou 2