Touhy a naděje...

O zhoubné nemoci člověka, co mi je nesmírně blízký...


Autor: stranger , 25.8.2011, Básně

  

Ona je to, co nedá dýchat,
maligní třesk, co požírá
purpurové cesty
těl...

Je křížem spasitelů,
žhavý osten věků,
jež zesiná jen tíhou
zvůle...

Drtivou, hmatnou stvůrou,
páchnoucí, a lačné
své bezedné snad krve,
a hnisu...

Je všude, i tam,
kde rozkřiklá ústa
trhají bolavé, slepené
rty...

Zalyká se marností,
vzepjatou ze dna bolesti
a plíživých morbidních
představ...

Neprohrává, jen zatracená
čeká příštích otroků
pod bílým hávem naděje
přežití...

Nemnoho z vás, co
v mohyly lidských vraků
proměnit
nebylo v silách
její kreatury...

Jsi jedna z nich, lásko,
zatím živá jen zpolovic,
však ona možná vrátí čas,
by ztrestala tvou
touhu zasypat
už prázdný
hrob...

Zhoubná, nenáviděná, krutá,
Však teď už jen s otěžemi
z rozervaných, krvavých
pavučin...

Podržím ti tvá
raněná křídla,
a budem jen spolu,
než budeš moci znovu
vzlétnout,
a žít bez ní...

napořád...

Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.

Zobrazeno 24x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 4.33
(celkem: 13, počet hlasujících: 3)