Tatínkův andílek

Nejde o pokus vyvolat lítost. Jde o pokus otevřít skříň a bojovat s kostlivcem.


Autor: Kris Vaňková , 15.8.2009, Básně

  

Když jsem byla malá, chtěla jsem být anděl. Nevypadala jsem tak, ale chtěla jsem jím být. Chodila jsem po domě ve svatebních šatech po babičce a svému šovinistickému kamarádovi ze sousedství jsem tvrdila, že mám pod košilí složená křídla. Měla jsem dlouhé vlnité světlé vlasy, jaké mi každý záviděl. Avšak tu bylo něco, co mi mou andělskou iluzi bralo.

Můj otec, jak možná víte, se zabil, když jsem byla malá. Od té doby jsem rapidně zošklivěla. Dřív jsem byla veselé blonďaté děvčátko s haldou kamarádů a kluci... mě docela chtěli. Znáte to, školka. Pak odešel otec a všechno se změnilo. Pršelo častěji, život měl ostřejší rysy a více barev. Přibyly ty tmavé barvy. Každým dnem jsem byla ... ne dospělejší, spíše přízemnější. nebo jak to říct, víc realista? Snad. Moje tvář už ztratila typický úsměv, ale získala kyselý odraz. Úsměv se začal měnit na matku. Možná i já jsem byla důvod matčiny zatrpklosti, protože jsem jí to utrpení připomínala. Já, otcova podobizna.

Hledala jsem lásku. Máma mi ji sice poskytovala, ale její hodnota byla pod bodem nula. Jako by byla kamenem. Sálal z ní stesk a zatracení. Ale já se nechtěla zatratit. Chtěla jsem být anděl. Pomáhat lidem. Jsem líná a chci pomáhat lidem - není to k smíchu? Nestačilo mi umýt nádobí. Můj sen rozzářit dětské oči v slzách a šířit dobro a lásku, chránit lidi - to byla moje touha.

A přesto mě lidi rádi neměli. Co otec umřel, každé moje slovo bylo špatné. Každý čin byl špatný. I když byl myšlen dobře, byl špatný. Každá pravda, kterou jsem řekla, byla špatná. Když jsem řekla, že můj otec umřel, učitelky mě odsoudily, i když to věděly. Jako bych mohla za to, že je otec mrtvý.

Mrtvý. To slovo je odporné. Představím si vždycky ten chlad, když jsem hladila otcovu tvář v rakvi. Chladná, lepkavá, ale tatínkova. Nebrečela jsem. A teď to splácím. Brečím za něj teď v bezdůvodných chvílích. Chtěla jsem být lepší, ale nechtěla jsem si na nic hrát. Chtěla jsem být taková, jaká jsem vždycky byla, ale měla jsem pocit, že to je špatné, protože mě neměl nikdo rád. Neměla jsem nejlepší kamarády. Chlapec ze sousedství, jak jsem řekla, byl a je šovinista, byl a bude to IDIOT. Navždy. Taky podle toho dopadl.

Co se sakra od té doby změnilo? Proč? Jsem pořád stejná. Pořád ta, co lezla po prolézačkách. Ta, co se hrála na písku. Ta, co svírala v kapse tamagoči a ve volných chvílích ve školce si četla v koutě. Pořád ta s touhou být andělem. Umět rozzářit dětská očka, zachraňovat lidské životy, ochraňovat. Jsem to pořád já. Kristýna. Tak proč se ke mně lidi chovají dneska jinak? Je to tím, že jsem poznala lidi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem? Nechce se mi tomu věřit.

Zázraky se nedějí, já nejsem krásná a nikdy jsem nebyla, nikdy jsem nebyla moudrá, jen strašně přemýšlivá. To není moudrost, to je zasněnost, můj dar k přežití, který mi z dětství zbyl. Ubližuje mi to. Lidi se taky nezměnili. Chovají se jinak, protože jsem hezká, ano, nepopírám to, jsem hezčí, než jsem byla a dokonce si tak připadám. Ale to nejsem já. To je jen moje tělo. Jen moje schránka. Já...
Chci být andílek.
Tatínkův malý andílek... A nejen jeho.

Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.

Zobrazeno 15x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 4
(celkem: 4, počet hlasujících: 1)