Noc obestavěná hradbami vyššími než všechny
Věže světa
A její oči tak plaché a hluboké
Jako samy hvězdy co se ve své nahotě
Vystavují na krystalově inkoustové obloze
Sláva sláva sláva
A vlci a lvi
Trhají svou kořist na kusy v chladné atmosféře ranního
Konce léta
A borovice u lesní cesty s nadějí
Klepou se a ohýbají pod náporem
Severského větru
Mí milí
Važte svá slova a neoslavujte toho démona
Co se jako cigaretový kouř pomalu protahuje každou
Dirkou skulinkou otvůrkem této už tak nadpozemské
Nervozně se chvějící místnosti
Myšlenky na ohořelém plechu ruší
Matčin zoufalý křik
Vycházející ze stěn a houpajícího se
lustru
A pervitin pomalu krví a hlavou ubíhá teče
Jako by snad tato chvíle byla tím posledním
Nejjasnějším znamením o mé bolestné prohře
Hořké
Hodnocení:4 (celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Mě se moc líbí první polovina básně, až po ten severský vítr. Mám pocit, že ta patetická forma není moc vhodná pro závažné sdělení, týkající se pervitinu a drog.
--- | Čas | Moře | Pracovník měsíce | Vyhaslá