strach a touha
tohle na mě kouká
neumím to asi nějak vzletně popsat, ale jakoby autor měl strach, tady je více možností, ze sebe sama, nebo ze žití, z toho jak žije, a ta touha po životě, jeho opravdovosti
pochopitelně to tak být nemusí jen že na mě to tak působí.
To se ví, za ten rok už bych skoro přísahal, že to psal někdo jiný.
Protiklad je tam celkem patrný, dejme tomu základ.
Hledání mezery při dvou kamenných deskách, hledání "ale" ve větách (dnes taková zaháním), možná bych k tomu všemu připsal především to na konci.
Není to vědomí něčeho ani vědění něčeho. Není to ani předtucha, nic tak příliš abstraktního a iracionálního.
Tušení.
No jo. Ono já jsem si s nějakou vázaností vůbec nelámal hlavu a přece to může být moment, který čtenáře vyruší. Vlastně vůbec nevím, jak bych ten text recitoval, kdybych. A svým způsobem dost nekoncepčně si beru část z volnýho a část z vázanýho. Možná je tam vázání dost naškodu. Tak jako tak už s textem nejsem tak spokojený jako předtím. Ale jsem spokojený, že se tak stalo.
To nejhorší | Město | Trhni za oponu | Předpodvečer | To mám z pití