Slunce vyplouvalo z ježatých činžákových střech,
na balkónech schly rosou zvlhlé trenýrky
postávala horská kola, truhlíky se zvadlými pelargoniemi
kapající rezavá voda tvořila s věky důlek v asfaltu
a na popraskané střeše hopkal kos.
Holubi ještě zkřehlí nočním chladem…
Venku se ranní mlhou prodíralo popelářské auto,
a lidi za záclonami nadávali že je zase budí,
chvílemi se ozval budík – jednou drnčení, jindy digitální pípání,
do toho cinkání nádobí, někdo hlasitě chrápal,
z dálky hlasité kýchnutí, kuřácky chrchlavý kašel,
spláchnutí, někdo se protahuje na balkóně…
To ráno se jako každé jiné prodíralo pomalu a líně
k novému dni... dětský smích, puštěné rádio,
nadávání – „proč si v noci nesnědl tu večeři?“
startování auta, bouchnutí vchodových dveří,
rachocení klíčů, spěchající kroky.
A kos, teď už stojící na hraně obrubníku,
sbírá kousky trávy, provázek, roztřepený cár igelitu,
věci, které ke hraně silnice dopravil včerejší déšť
staví hnízdo... kolem proběhl pes a ani si ho nevšiml.
Očichal sloupek odpadkového koše,
a už byl tažen dovnitř – venčení skončilo, není čas…
Mám okna na jih, –
slunce mě lehounce budí,
při vzpomínce na tvůj smích,
spaní mě žalostně nudí.
Jen tak ležím, v hlavě čisto,
spřádám čerstvé myšlenky
ty tam vejdeš, vezmeš místo,
to mě dětsky potěší.
Spřádám sny jak předtím večer,
„zatím co se koupeš, umýváš si záda…“
pěna mezi prsty nohou
kapka z lokte padá,
navštívím tě, uvidím tě,
od ramene dolů dlaní
voda splétá jemné nitě,
když tě zpátky vzhůru hladí.
Pomalinku, polehounku,
jen se tiše dotýkám
cejtím z pěny jarní louku
ruka bloudí – nevím kam
celý tělo je tak stejný
nevím kam se dívat dřív
dotýkat se – jak dojemný
jako lehnout do kopřiv
všude pálí, všude bodá
jak tak nad tím přemejšlím
je to snad tak horká voda?
Co mě pálí, cukám pryč…
pak se zase přibližuju,
chce to trochu odvahy
vytrhávám, ubližuju…
kousky kůže za nehty
dlaně s prsty dokořán
jak chtějí co nejvíc pojmout
špičky prstů – spalován
moc a moc se snažím uhnout
ucuknout a nedotýkat
neroztávat, nehladit
zkusit zas normálně dýchat
jen se vedle posadit
sedět tam a jen se dívat
i to v hlavě děsně řve
jak to nechat jen tak splývat?
Potupně to duši rve
A ty běsi trhaj tělo,
prsty se kutálej po podlaze
spadla ruka za starý křeslo
ucho podrazilo nohu váze
za tím vším ty kousky duše
roztrhaný na cáry
váza se pak tříští tiše
za rohem zněj fanfáry
nejsou to žestě, je to budík jen
oči si protírám, nemám v nich slzy
lehce se vyloupne novej a čistej den
a na vstávání je příliš brzy
Otřepu se, nic to není,
jenom ranní fantazie,
poklidný a hezký snění
a mráz v zádech se mnou šije.
A tak vstanu, mžourám kolem,
dám si ranní čaj, chleba něčím namazanej,
a při chůzi do práce vidím jak kolem projíždí auta,
školník odemyká školu, zdraví mě,
známe se od nás z večerky,
Z náklaďáků vykládají čerstvé zboží…
Naskočím do tramvaje,
několik stanic to se mnou hází sem a tam,
když vystoupím a projdu kolem pekárny,
tak si řeknu: „měl bych si něco koupit“
–ale sem línej...
jen potom o kousek dál koupím jahody…
Hodnocení:4 (celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Tohle mi úplně nepřijde do básně, ale...
Pro první čtyři rýmy jsem četla asi do půlky. Jenže právě kromě těch čtyř úvodních je tam dobrej tak akorát odkaz na Nohavicu.
Touhy | Že by láska? | Kousky | Ráno | Tichá