Prohrála v kartách

Od starého vás něco táhne k novému, přitom nevíte, jestli stojíte o kterékoli z nich. Znáte ten pocit? Já v něm mám docela bordel a upřímně řečeno mě to už nebaví.


Autor: Kris Vaňková , 22.4.2009, Básně

  

Ten koloběh,
historie si nás hledá,
kvůli ní bolí mě žít,
snad jen nepatrný zlomek,
že jeho jméno bojím se říct.

Nejsem barevná,
ale ani černobílá,
pokora je jenom štít.
Ač bych možná chtěla psát,
nedopíšu ani jeden list.

Snad mě už neděsí
to fialové prokletí,
půjdu k němu s agresí,
snad se lekne!
A odletí...

Mám brečet?
Snad to svinstvo jménem láska,
snad mě bolí právě on,
jsem jak mladá kopretina
a on mi šlape na záhon.

Chci jít dál,
chci se ztratit,
chci se stát jen mořskou pěnou,
jak se to vílám stává,
snad si cit dá dovolenou
a uzná, že jsem kráva...

Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.

Zobrazeno 43x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 3
(celkem: 18, počet hlasujících: 6)