Prázdnota v pološeru

co bylo, není


Autor: el-le-o-no-ra , 9.2.2014, Básně

  

Přál si, aby ji nikdy nepotkal. Ne proto, že by ho nějak ohrožovala, ale měl z ní divný pocit.

´Pocity jsou mrchy´.. řekla jednou. Neodpověděl. Tušil, že má pravdu. Jak však nazvat jinak vlastní tušení, které je založeno jen na vlastních dohadech. Začínal si myslet, že pomalu sdílí její názor, že je v kruhu.. nebo taky v slepé ulici.

"Michale, asi jsme se neměli nikdy potkat." Napsala zbaběle. To byl její poslední vzkaz starý dva měsíce.

Vzpomínal, jak se potkali. "Směšné" ušklíbl se sám sobě. Nikdy se neviděli. Psali si od doby, kdy byla v prvním ročníku na střední. Dlouhých sedm let. A pak, ticho, prázdnota. Měl pocit, že se svět zbláznil. Nerad někam cestoval, zejména sám. Stále se vtíraly úzkostné dotazy.. "je to snad ona, ta, která tady sedí..?" První dva týdny, byl hrozně roztěkaný. Netušil, zda je to možné. Hledal všechny dopisy. A přitom se na sebe tolik hněval. Měl je všude, ne na jednom místě. Několik ve skříni, jiné v šuplíku. Přemýšlel, zda je to možné.. že by ta, kterou nikdy nespatřil, tolik uchvátila jeho myšlenky? Nemohl se kouknout ani do zrcadla. Přemýšlel, proč měl tolik výmluv, když ona hledala každou vhodnou příležitost, aby se viděli. A přitom mu zpětně připadalo hloupé, že si ani fotky nevyměnili.

"Michale, co je s Tebou, pořád jenom mlčíš?" .. dotázal se Michala Boban, spolužák z učiliště, a teď už i kolega z práce. Michal koukal do dálky, jakoby chtěl vypít celá oblaka. "Marie." Toto jméno Bobanovi stačilo. Byl to vlastně on, kdo, neúmyslně, dal na sedm let smysl Michalovým a Mariiným větám.

"Nechápu to. Asi je to tak. Měl bych jít do bordelu, nebo někam. Chápej, přemýšlel jsem, zda jsem se nechal spoutat dopisy. A chybí mi." řekl náhle Michal Bobanovi do prázdnoty v pološeru..

Zobrazeno 28x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>