Osamělá samota

Hlava někdy ztrácí smysl,
který v mysli často zkysl.
Hlava často ztrácí zrak.

Z člověka se stane vrak.

Za osudem běží stádo,
které obdiv někdy rádo,
tam kde stáda vodu pila
tepe má křečová žíla.

Odejde zrak v domnění,
že se věci nemění:
"Svět je zlý a já jsem milá!"
Opět tepe,
tepe žíla..

Slyším? Vidím? A zda jsem?
Poznám ještě noc a den?
Rozpoznám noc od úsvitu?
Přátelství? A něhu skrytu?
Předstírat, že nic to není,
hrát, že má mé zalíbení,
to, co kdysi bylo pevné
dnes? Už není ani zjevné.

O samotě na římse okenní,
osaměle samota sedí,
otlaky na kosti stehenní,
vražedně do nebe hledí.