Drátěná smyčka kolem hrdla se mi svírá,
v hrudi mé zeje obrovská prázdná díra,
na kouscích kůže ulpěl střelný prach,
ach, jaký mám teď strach.
Ze srdce kus odlétl v dáli,
slané slzy v očích pálí
a já ve změti rozstřelených orgánů,
hledám srdce, po němž prahnu.
Jen kousky posbírávám, marný je pláč,
tak živote, na mou hranu přitlač!
Proč necháváš mě z poloviny mrtvou,
copak jsem jen nástrojem, hračkou tvou?
Jsem jen loutka, střídajíc tragédii komedií,
dokud mé mrtvé údy stářím neshnijí?
Co sama teď hrát v poslední scéně?
Třeba smrt, odbírající mi velké břímě.
Ale to nemohu! Jak pálí v hrdle křik
a mučivý zaznívá nejeden vzlyk.
Nemá smysl ptát se na příčinu,
proč nekráčí nikdo v mém věrném stínu.
Smyčko drátěná, do masa se zaryj,
mou krev horkou, kyselou drásavě pij.
Škrť a nedej průchod vzduchu,
ať najdou mě za týden v děsivém puchu.
Zastav tep, jenž stejně bije opuštěn,
udělej sklepení posledním laciným jevištěm.
A ať ve světlech lamp, jenž dopadají na podlahu,
je vidět moji mrtvou hlavu...
Hodnocení:1.5 (celkem: 3, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 17x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Není vyloženě špatná, ale je přeplácaná hrozně. A taky mám dojem, že jako člověk, který sebevraždami žije, má právo říct, že jsi to mohla víc zakulatit. Je to takové moc přímé, přitom svět sebevrahů je mnohem složitější...
Umírání | Jsem... | Trnoví | Mrtvá vdova | Na věky věků...