viděla jsem tě
opíral ses o pouliční lampu a plakal
plakal
za tu dlouhou řadu smutečních židlí
stála jsem vedle těch mrtvých
neživá nemrtvá
hleděla
ve stínech lucerna sama s tebou
křičel jsi a utíral si oči
svým genem ohlušený slepý
dítě v hořkém zalykání
/whisky/
už neměla jsem ruce
už ani tvůj otec
natož pak k pohlazení
viděla jsem tě
a ne že se nikdo nestaral o ten pocit
to bůh tě neučil
že měla jsem jen oči
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 27x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Já tomu už zase nerozumím. Rád bych se sice tvářil, jako velmi kompetentní čtenář, který si v tom libuje, neboť je to asi experimentální, ovšem já už se asi neumím tvářit jako něco, co nejsem. Já tomu prostě a jednoduše nerozumím.
"křičel jsi a utíral si oči
svým genem ohlušený slepý
dítě v hořkém zalykání
/whisky/
už neměla jsem ruce
už ani tvůj otec
natož pak k pohlazení"
tohle je pro mě v básni jasná, nosná věc,
i když jen z pohledu prvního,(a možná i nejen)
tak zváno -
já jen že na podloubích okolního stojí celkem dobře
vystavěné...
a nenápadný libozvučnosti "lucerna,ruce, otec, pocit"
nejde si nepovšimnout, ano
kornouty od šejkspíra | Síťovka | Člověčí | než čas než sen | Jádra