Kapky visí na šňůře jako vlaštovky
jedna pohltila mou jiskru noci
když krákorajícím tíž
vzala moci
ticho samotou duní
volá
a já tenkrát k ránu na komíně spal
jak to ticho, sám, zhola
a
za rozbřesku vítal slunko
(připálením jiskry dne)
tak zářné, k uzoufání
a já tak malý
vešel bych se za okap
hnedle jsem vzpomnul
že pro radost ze života nikdy nechodím daleko
a pro strasti naopak
Hodnocení:3 (celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Už si taky příliš nepamatuji co jsem tím myslel, ovšem do podoby děl málokdy zasahuji a tak jsem to tak nechal. Jinak myslím že když na to přijde, může i tma zářit, ticho ohlušovat. Záleží jen na představě. Do světa básníků bych osobně moc rozumu nepouštěl... to aby nám neutekl cit
Koňská elegie | Předpodvečer | Báseň za větší platy | Tažní ptáci | Co ze života zbyde