MÁ BOLEST

Sbírka: Procitnutí


Autor: Martin Oliva, 23.3.2003, Básně

  

Nenávidím lidi a tenhle svět,
Protože zničili i poslední krásný květ.
Všichni jsme zůstali stát v křeči
a jen na mně je teď vynalézt ty nové řeči,
vyjadřující pláč, radost, smích
nebo lesk na rtech tvých.
Pochybuji, čím blíže jsem,
jestli to není jenom pouhý sen.
Stále mi uniká životní dharma,
Jako by veškerá snaha byla marná
a ráj jenom zdání.
Zastavuji lidi a poslouchám jejich přání.
Mít peníze, moc a slávu,
to je jen lež v jiném hávu.

Po smrti Ježíšova syna
na mě přešla veškerá vina.
Pomalu, ale jistě mě ničí,
hlasy lidí, které křičí:
"pomoz nám, dej nám nové květy",
prosby je slyšet z každé věty.
Jediná myšlenka stačí
a všichni, kdo se mračí,
mohou opět v klidu žít,
z pramene štěstí bezstarostně pít.

Zpátky až na dno se vracím
a pozoruji hvězdy, které se ztrácí
z lidských snů.
Mandala, pojící nás až do konce dnů,
prstýnek, jejž si mi dala
a tím mou vinu ze mě vzala,
jako památku našeho vztahu,
když jsme stáli před branou, na prahu
nové dimenze, sedmé nebo páté.
Nevím, jestli unesu až do rukou mi dáte
ten klíč k porozumění a lásce,
starou vzpomínku, co zmást chce
mou vysněnou chvíli,
kdy dorazím k cíli.

Viděl jsem lodě, potápějící se v moři,
viděl jsem slunce, jak hoří
v kukuřičném poli na kraji města,
kam vede jen osamělá cesta,
kde poletují duše, kterých se chodím ptát,
proč chtěli výsostně umírat,
probodnuti trnem růže,
když mnohem více pomůže
v příkoří, ale spolu žít,
než v paláci opuštěný být.

Hodnocení: 0
(celkem: 0, počet hlasujících: 3)

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>