Dnes volalo mě tisíc zvonů,
tak uprchla jsem z tramvaje.
Od kolejí vstal prach,
ne, nechtěla jsem domů,
ještě ne,
když svlačec snů se stále pne,
já věděla, že jsem svůj vrah,
má paže s tíhou roztaje.
A pak jsem letěla,
proč vnímala bych tváře,
možná mě chtěly zadržet
a já je nechtěla
v běhu,
tak radši slýchám sladkou něhu
a pár jasných vět,
písmena slabikáře.
Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.
Pereš se s tím a na konci, když už asi nemůžeš vydechneš. Mě se to moc líbí, ostatně jako většina Tvých děl, Kamilko. Opět bravo. Děkuji Ti a tleskám ze všech sil.
Stoupání na horu | Piknik | S heřmánkem spala | In memoriam | Pro tenkrát