Kozí povídka

Autor: me2d , 23.1.2012, Básně

  

Ženská se vyznačuje mimo anatomické zajímavosti tím, že neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. To se mi potvrdilo mnohokráte v životě, dokonce u mé vlastní ženy, která jinak má - i jako manželka - velmi vysoké parametry. To jen tak - rámcově. Teď však k pomalu, ale jistě k pointě tohoto příběhu: tak někdy mezi sedmdesátými a osmdesátými léty jsem pracoval v jednom útvaru - mimo jiné kolegáčky a spolupracovnice - s paní Hedvikou, řekněme, že Fukalovou. Žádná krasavice, malá, rezavá jak železnej drátek, s obličejem mužských rysů, maličko bočité nohy, ale fan-tas-tic-ké-ho poprsí. Myslím, že těžko sháněla konfekční prádlo, najmě lešení. Byla známá tím, že se vyspala s každým jen aspoň trochu její představě odpovídajícím mužským, ve svém okolí. Buď jsem neodpovídal představě, nebo jsem prostě zcela výjimečně odolal. Při tom jsem ovšem trousil narážky na tu její anatomickou anomálii: například jsem tvrdil, že do dveří nevstoupila, ale že se do dveří vprsila. Prostě vstupovala něčím napřed.
Trochu maluju. Nedělám si (a nikdy jsem si nedělal) žádné umělecké ambice - ale prostě v naší rodině malujeme všichni. Takže i já... Občas se mi něco povedlo, ale většina mých prací byly nezdařené pokusy, nebo průměrné, lehce upravené kopie. Pravda ovšem je, že jsem i dost prodával a tím jsem dopaloval své známé s ambicemi vyššími, kteří byli i lepší malíři, ovšem s prodejem měli starosti. Jednou za mnou přišla Hedvika, že by chtěla nějakou krajinu do obýváku. Pozval jsem ji do sklepní místnosti, kde jsem měl "depozitář". Galerii. Sklad.
Měl jsem tam pověšených a vystavených asi třicet prací, různých motivů, různých formátů, prostě všehochuť. Z toho dobře dvacet krajin - krajina, zejména krajina Českého středohoří, byla a je mé oblíbené téma. Bylo tedy vybírání: tohle je fajn, ale malé, to by na velké stěně zaniklo, tohle je fádní, já by chtěla něco dramatičtějšího, tohle je sice drama, ale nevěrohodné barvy, tohle je velké dost, ještě by k tomu přišel rám, ale zase je to samá zeleň, to by mi nešlo k potahům... Kroutil jsem hlavou, ale beze slov.
Víš, povídá najednou, mohl bys mi namalovat obraz jako na objednávku... tmavomodré a fialové tóny, takový podlouhlý - asi půl metru na metr a půl... Středohoří, panorama, třeba jako západ slunce... šlo by to? To víš, že šlo. Všechno jde, jen malé děti se musí nosit... Panorama z pohledu jako od Řípu, barvy no, hm... no dodržím. Připrav si pět stovek... Za rám, barvy, šeps, a dvě flašky vína, co při tom vypiju. Bude to tak za tři týdny. Jestli to chceš mokrý, tak za deset dní.
Snad jsem dal málo sikativu do barev, bylo to mokré ještě za měsíc. Potkal jsem po pěti týdnech Hedvu, aniž bych ji vyhledával: máš to hotové, přijď si pro to! Pro co - jako? opáčila Heda. Už jsem věděl: tobě je těch pět stovek moc, viď? Ale to bych za chvilku mohl malovat jen cihlou po zdech... je mi líto. Ty máš plat skoro jako já, tvůj muž je ředitelem podniku, máš to zapotřebí? Od té doby mne neměla ráda a trousila o mně pověst, že jsem impotentní. Bůh ví, čím chtěla platit...
Rád bych Vám ten obraz ukázal, abyste sami posoudili, jestli ta mnou stanovená cena nebyla přehnaná. Je mi líto - obraz visí asi někde v Německu. Vezl jsem ho asi po roce od této story do dražby s minimální nadějí na úspěch a cestou ho ode mne koupil německy mluvící turista, nebo co, za marky... To byl kšeft: rychlý - jen pár slov. Guten Tag! Ja, Guten Tag. Was für ein Ankaufspreis ? Co ? Jako co to stojí ? Čtyři sta ... vier hundert... Myslel jsem pochopitelně korun. Podal mi čtyři stomarkovky, Danke schőn - a už šel, abych si to snad ještě nerozmyslel.
Stál jsem tam ještě asi pět minut, než mi to došlo. Marky jsem tehdy prodal po patnácti korunách. Šest tisíc...
Hedo, Hedo, Hedvičko... Dobře, že nejsi můj typ. Jen ta prsa nestačí.

Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.

Zobrazeno 26x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 5
(celkem: 10, počet hlasujících: 2)