Balada o nešťastném půlefovi

Autor: Adanedhel, 30.9.2001, Básně

  

Bylo léto nádherné a krásně voněl květ,
půlelf svoji dívkou objal a jen jim patřil svět.
Jen s ní on toužil životem bezstarostným jít,
i jeho srdce doufalo,že přinese mu klid.
Pak pod rozkvetlým stromem stál,
a ústa z nejmilejších líbal dál.

Ta ústa jimž tolik krásných slov už dal,
líbat nepřestal a jemně za ruku ji vzal.
Pod nejvyšší strom dovedl ji potají,
položil do mechu a věděl, že jejich srdce roztají.
Pak prožili spoustu něžných, jemných chvil,
o nichž v horkých letních nocích snil.

Nebylo však lásce jejich přáno,
neb jiného elfa v osudu měla psáno.
To však on nevěděl a jí své srdce dal,
spoustu něžných slov té dívce stále psal.
Ona však srdce své ve dví rozpolceno měla,
a milovati i druhou svou lásku chtěla.

Zatím černý dým nad horami v dálce,
dával signál o blížící se válce.
Jeho srdce bylo naplněno láskou,
přec odjel bojovat s tou skřetí cháskou.
Svou dívku doma s těžkým srdcem nechal,
a podlého soka poslal, aby ji opatrovat spěchal.

On mnoho bitev vybojoval pak,
však k domovu se stále stáčel jeho zrak.
K místům, kde nechal srdce své,
které však již jiný na krásnou louku zve.
A ona časem podlehla těm slovům hada,
dokonce začla i mít ho ráda.

Ve válce Adanedhela jeho činy proslavily,
nebylo skřetů jež by se jeho meči postavili.
Pak přesně na rok a jeden den,
se splnil jeho velký sen.
To vracel se domů jako vítěz a nový král.
Však nenalezl už nic tak, jak kdysi dávno znal.

Město bylo nepřítelem obležené,
viděl,jak horda za hordou se na zdi jeho žene.
Tu roznítil se v něm oheň a velký hněv,
pobídl své muže kupředu a sborový zazněl zpěv.
Pak skřeti padali pod kopyty jejich koní,
meč se mu v ruce blýskal a srdce toužilo jen po ní.

Tak probil se k bráně města statečně,
když tam, spatřil po dlouhé době konečně,
tvář po níž stále toužil v snách,
však nebyla už jeho, její láska rozpadla se v prach.
Byla již dlouho ženou toho podlého,
syna hadů, tak vypočítavého a chladného.

Tu pohlédl do těch očí překrásných,
a v uších zněl mu dávného léta smích.
Jen mlčky otočil tvář svoji, najednou tak bledou,
a odešel z města tam,kam jen kroky smrti vedou.
Vyšel z města v tu těžkou hodinu,
naposled pohlédl tam, kde měl kdysi rodinu.

Pak mlčky stál tam před hradbami,
když nepřítel se blížil s obavami.
Tu naposledy zablýskl se mu v ruce meč,
když horda skřetů chystala se v zteč.
On však položil jej k nohám svým
a čekal až přijde si pro něj stín.

Tak stalo se v tu hodinu tolik bolestnou,
kdy opustil svoji lásku bezelstnou.
Jedinou možnou cestou, kterou znal,
aby netrápil ho dlouhý,krutý žal.
Tak skončil příběh, který psal,
se slzami v očích:Adanedhel sám.

Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 0.2
(celkem: 1, počet hlasujících: 5)