Nemocniční postel potažená černým saténem
a touha po doteku
anděla,
který nás miloval
Odešel
Ach Bože,
zapomenuté babiččiny říkanky
teď rozkvetly v paměti
jak květnové jabloně
a já listoval knihou života,
kde jsem objevil
čaje s kolečky citrónů
pro malého chlapce
v horečkách blouznícího.
Žamberecké okno,
vryté do duše,
kde počítal jsem auta jezdící
na nádraží.
Utichl tlukot
ručně natahovaných hodin,
aby ho přehlušily
hlasité vzpomínky.
Hodnocení:4.74 (celkem: 109, počet hlasujících: 23)
Zobrazeno 194x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Je pravda, ze se k té básni neustále vracím...je to zvlastní pocit jeden den tam tu babičku vidět a ten druhý...trošku jsem postupně tu báseň upravil. Upravené vydání vyjde asi za měsíc v básnícké sbírkce Odpusť mým rtům....
Při smrti člověka, kterého jsme měli rádi, odejde i část nás. Tvá slova vystihují tvé pocity a nejeden čtenář se nad básní pozastaví a vzpomene si na ty, které miluje a kteří již nejsou.
Moc krásné. Smutné,ale krásné
Díky moc za všechny reakce a doporučení - bylo to spontánně napsáno na sobotní úmrtí mé babičky. Toť na vysvětlenou k té mé emoci. Báseň opravdu není žalem nad smrtí, ale radostí z lidského života, který nás velmi obohatil
Tome, jak rád bych něco k tomuhle dílu napsal, však nemůžu. Cokoli mě napadne zdá se mi banální a bezvýznamné. Báseň je dokonalá a neskutečně se mi líbí (snad i proto, že často slýchám o exitech v jedné nemocnici z úst mě blízké osoby, proto si ji cenním více jako poctu životu než žal nad smrtí).
Adamovo vítězství | Naslouchej mi | Sena | Anežka | Únos do želivských komnat