Artefakt

Láska, ach, zase ta láska...


Autor: Elenyss , 8.9.2008, Básně

  

Tam, kde oprýskané domy stojí
je jeden kout, kam lidé se jít bojí
a snad jen pes zabloudí tam.

Tam kopřivami zarostlo to časem
to jak příroda velela svým hlasem
a dala zarůst těmto samotám.

Snad dlouho by tam ještě nikdo neprošel,
avšak dneska tam neznámý déšť zapršel
jež toto místo neznalo.

To, jak láska vplula tam v ten kout,
to, jak hoch tam přišel dívku obejmout,
to jejich štěstí tam tak na zem padalo.

A jejich pohled v oči své,
v nich zvláštní jiskry, dlouho neznámé,
a přece starší než ten kout.

Jen láska čistá jako luna,
v níž upřímnost je nejznělejší struna
umí takovéto jiskry rozžehnout.

Ta, kdy jeden pro druhého zemřeli by,
ta pevnost skály, jež nezná žádná "kdyby",
ta věčná, jež zesměšňuje meze života.

Ta, jež jediná a pravá v světě jest,
jež neužila dlouho, dlouho našich cest,
ta, pro niž ztratila se naše ochota.

Tak dnes příroda užila tam sílu svou,
když v onom koutě zhlédla lásku převzácnou,
možná i na dlouho poslední.

Nechala zhynout přísným kopřivám
a jejich sílu dala malým, bílým květinám
a věnovala život na moře, moře dní.

Tak ono místo stále mezi domy starými
oplývá krásou a i v zimě tam rostou bílé květiny.
To v upomínku lásky nevšední
a doufejme všichni, že ne poslední!

Hodnocení: 4.5
(celkem: 9, počet hlasujících: 2)

Zobrazeno 10x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>