Mám zvláštní pocit.Pokusím se ho popsat.Nemyslím, že by básen měla nějakou zásadní konstituční strukturu, ale hned v úvodu...slyšíš? padá prach...navozuje tendenci zjemnit své vejmy na maximum, soustředit se, naladit notu jemného tonu.
Slyšíš je hlava, líbá-pravá ruka, bezrozdílu - levá strana a koberec je to co nás spojuje se zemí, nutnost přitažlivosti zemské, to co z jemnosti přechází v hrubohmotné.
Je velmi působivá a ještě větší sílu by dle mého měla, kdyby byla psaná tak jak je přesně od konce na začátek.Od nehrubšího po nejjemnější.
Moc děkuju za hodnocení i komentář, nevím, čeho si od tebe vážit víc..
Možná máš pravdu a báseň by opravdu byla lepvší psaná opačně. Ale mám strach postavit ji na hlavu, zatímco bych zemskou tíž vložil do létajících koberců..
(prosím neber to nijak ironicky, víš, že tak bych to ani nemyslel)
Kajmane, jsem jen čtenář, nic víc. Ty jsi autor.Vy všichni jste autoři. Tím co píši do komentářů, sděluji jen upřímný názor někoho, kdo přečetl a chce o tom přemýšlet. Zpětné zrcátko, které si i od Vás všech prosím.
Jak se nejlépe stavět na hlavu.
Ještě bych dodala, že sice jsem Tvou básen připodobnila k člověku, ale je to básen a napsat ji opačně, jak jsem se zmínila, by z mého pohledu znamenalo přidat ji na údernosti, razantnosti.Rozhodně nemám v úmyslu Tě přesvědčovat (to ne!), jen vysvětluji proč mne to napadlo.
Život plavmo | Tři vteřiny věčnosti | dkg-zubní | Pro.. | A pak že Bůh není romantik